Celkově za osm let práce party instruktorů a figurantů dosáhli naši svěřenci na MČR 13 zlatých,
šest stříbrných a osm bronzových medaili. Na jednom mistrovství nám říkali, ať příště nejezdíme, že nám budou ceny posílat. Výkony zároveň přinášely závist a zlost . Ne ze strany závodníků, ale některých pánů z vedení. Vždyť to nikdo nedokázal po celou dobu konání mistrovství. Bylo nutné vše narušit a podařilo se to. Byly to velice krušné a bolestivé časy. Podpásové údery a za každou cenu zlikvidovat. To jsem byl již důchodce a měl jsem zájem dál pomáhat a to znamenalo vybudovat vlastní cvičiště otevřené pro každého zájemce. Přicházeli majitelé psů, psovodi i instruktoři výcviku z kynologických organizací, aby zde odstraňovali chyby.
Zájemců bylo mnoho a spotřeba výcvikových pomůcek a značná. Proto každý kdo se výcviku zúčastnil zaplatil 15,-Kč na nákup prostředků a bylo jedno, zda cvičil hodinu nebo pět hodin. Stejně to nepokrylo náklady. Zde se jednalo hlavně pomáhat psům a psovodům. Možná ješitnost byla příčinou dát do klubovny poháry, plakety diplomy vlajčičky výkonnostní třídy služební i sportovní. Také vyznamenání a mnoho různých knih o výcviku, které by chtělo mnoho psovodů. Velice jsem si cenil kronik a fotografii. To vše se jeden den změnilo v popel. Někdo klubovnu a kotce zapálil. Ještě, že tam nebyli psi. Byl jsem rozhodnut se vším končit. Mnoho psovodů mně přesvědčovalo, abych pokračoval. Půjčil jsem si starší karavan, který mně 2x vykradli. Také vztah lidí ke zvířatům se rychle měnil. Pes byl pro ně zdroj peněz. „Potřebuji naučit fenu kousat, protože ji chci prodat“. Vím, že pes to nedělá jak se to naučil, ale já na něj nemám čas“. To byli poslední kapky pro definitivní konec. Již dříve jsem se zajímal o canisterapii probíhající v cizině. Bláhově jsem se domníval, že tam budou lidi, kterým budou klienti a psi přednější před vlastní slávou. Někteří se dokonce povýšili na „špičky canisterapie“se snahou se dostat do podvědomí ciziny. Z tohoto důvodů jsem začal psát články do regionálních novin a snažil získat zájemce do něčeho neznámého. To se podařilo, ale jen dva. Potom jsme jezdili poznávat canisterapii v praxi. Nejčastěji na experimentu MŠMT ve speciální škole pro děti s kombinovaným postižením v Blansku.
Ti potřební nejsou však jen děti i když se s nimi nejlépe pracuje. Velice náročná je skupina tělesně postižených po úrazu, kde se značně naruší psychika. Častěji s narušenou psychikou se setkáváme u lidí osamocených, ve vyšším věku a lidi kteří se cítí odložení s čekáním na smrt. Skutečných poznatků veselých i smutných je mnoho a záleží na lidech, kteří je prožívají zda se dokáži se svými zážitky podělit s ostatními.
Vždyť ti naši čtyřnozí kamarádi nám dávají mnoho podnětů a to většinou těch radostných. Jistě veselé články se čtou lépe, ale život není jen radost. Kdo nezná „Psí desatero“ tak jej najdete na www.zdenek-reuat.info je v něm mnoho pravdy. Pes chce dobrého pána stejně jako pán výborného psího kamaráda. Základ je v lidech. Za více jak 55 let jsem nepoznal zlého psa na kterém by se nepodepsal člověk. Je jedno zda již při výběru rodičů štěněte, výchovou u chovatele, potom majitele, působení lidského okolí na psa. Dobrý nebo špatný výcvik.
Prosím uvědomte si, že psa nic neučíte má vše vrozené. Můžete to utvrzovat nebo utlumovat. To co pes umí má psovod za úkol jej naučit provádět na povel. Nesnažte se psa učit lidským vlastnostem. Dobré má a špatné nepotřebuje
Příští kolo článků na pokračování 3 května zde